O rozměrech středoasijských pasteveckých psů

Článek J.K.Gorelova z časopisu „Svět středoasisjkého pasteveckého psa“ č.3/2005.

Vzájemný vztah rozměrů, síly a několika dalších parametrů u zvířat podléhá  některým zákonitostem (K.Schmidt-Nielsen: Scaling: Why is Animal Size so Important? Cambridge & New York: Cambridge University Press 1984). Zaměříme se pouze na dvě z těchto zákonitostí.

Síla svalů u psů, stejně jako i u dalších zvířat, se určuje jejich průřezem , je úměrná druhé mocnině výšky psa. Objem svalů , tj. svalová hmota psa, odpovídá třetí mocnině jeho výšky. Se zvětšováním výšky zvířete se zmenšuje jeho relativní síla. Slon může nést kládu, jejíž váha je mnohem menší, než jeho vlastí. Mravenec unese břemeno, které je podstatně těžší, než on sám.

Svalová hmota psa je podepřena oporným systémem – kostrou. Celá jeho váha spočívá na končetinách. Jejich kosti musí být dostatečně pevné, aby vydržely různou zátěž bez lámání a deformací. Těžká kostra zvyšuje energetický výdej na pohyb, snižuje rychlost a šanci, aby pastevecký pes dohnal vlka. Slavný Galileo Galilei se zabýval nejen pohybem vesmírných těles. V roce 1637 se ve svých „Dialozích“ zabýval nezbytnost neproporcionální zvětšení síly kostí, které plní opornou funkci, při zvětšení rozměrů těl. Stojí za to si na tohle vzpomenout, zatímco jsme uchváceni masivností (obvodem) zápěstí mohutného psa.  

 Divoká zvířata jsou výsledkem procesu přírodního výběru. Jejich stavba těla je optimální. Odpovídá všem požadavkům, ale bez marnotratnosti a nadbytečnosti. Pastevečtí SAO jsou utvářeni pod značným vlivem přírodního výběru. Jejich stavba těla, velikost jsou také bez nadbytečnosti. Kulturní mastifové – to je výsledek především umělého výběru. Jejich exteriér a velikost jsou určeny především vkusem lidí bez vkusu, včetně změny linie čenichu (původně směřující dolů), které převládlo během určité doby.  Kulturní SAO v tomto směru už podnikli první velké kroky.

 Stavba těla u šelem z čeledi psovitých sama o sobě vymezuje jejich velikost. Největší divocí představitelé této čeledi jsou vlci. Největší vlci žijí v tundře a lesotundře. Průměrná hmostnost vlků na severu Asie je 39,5 – 44,5 kg u samců a 34,0 -37,8 u samic. Nejvyšší váhy u vlčích samců v Rusku jsou 49-66 kg (Vlk, čas. Věda 1985).  V populární literatuře je možné najít údaje o váze 70  a dokonce 80 kg. Z těchto čísel je jasné, že i největší psovití ,ve srovnání s medvědy a velkými kočkovitými šelmami, nejsou žádní velikáni. Je známé, že některá domácí zvířata váhově převyšují svoje divoké příbuzné. Divoký kanec bude těžko váhově soupeřit s vyšlechtěnou domácí rasou prasat. Ale SAO nejsou prasata, chovaná na maso a sádlo.

 Původní pastevečtí psi také, ani náhodou, nejsou žádní váhoví přeborníci. Výzkum pasteveckých psů v Kazachstánu v letech 1961-63 na 100 psech a 100 fenách přinesl následující čísla – výška v kohoutku u psů se pohybuje v rozmezí 65-74 cm, a u fen 60-70 cm (Y.Z.Pilshchikov. Chov služebních psů v Kazachstánu a  a otázky použití pasteveckých psů. Čas. Inform SAO 12/2003).

 A.G.Labunskij ve své knize „Psi Střední Asie“ (Dnepropetrovsk, 1994 ), na základě materiálu sebraného v letech 1978-1992, uvádí zajímavé údaje o psech u stád a psech používaných v zápasech z různých republik. Pro Tadžikistán uvádí kohoutkovou výšku psů v rozmezí 62-73cm, v průměru 68 cm. Pro Turkmenistán je průměrná výška psů 70 cm, fen 65 cm. Co se týče Střední Asie jako takové, tak nejnižší kohoutková výška u psů je 62-65 cm, nejvyšší, u několika vyjímečných jedinců, 87 -90 cm. 

Někdy je možné se setkat s názorem, že všichni kynologové, kteří zkoumali psy Střední Asie, prováděli svůj výzkum, když už byla populace tamních psů oslabena a výborní jedinci už téměř nezůstali. Ale kdepak! Autor těchto řádek přijel do Turkmenistánu (Bagchyz, město Kuška) v roce 1956. Populace pasteveckých psů v oblasti Bagchyza, stejně tak jako i v druhých oblastech Turkmenistánu, byla zcela nedotčená. 

Mezi pasteveckými psy různých plemenných skupin se zvlášť velké exempláře najdou jen zřídka. Takoví velikáni z vysokohorských oblastí západu Centrální Asie (na území Ruska) nejvíce připomínají velmi těžké kavkazské ovčáky. Někteří autoři tvrdí, že tito psi, ačkoliv jsou blízkými příbuznými středoasijského ovčáka, zjevně nepatří k tomuto plemeni. Podle jejich názoru jsou tito psi původní tibetští mastifové. S takovým úhlem pohledu se dá těžko souhlasit. Aby se dvě různá plemena, při volném chovu, zachovala na jednom území, je nutné, za prvé, aby se prakticky nemísila. Příkladem takové společné koexistence jsou SAO a chrti tazy v Turkmenistánu. A za druhé, aby početnost obou plemen zabezpečila oddělené rozmnožování. Jednotliví psi plemene tibetský mastif neměli možnost se pářit s nikým jiným než SAO.  Buďto se jejich krev mohla ztratit v původních SAO, nebo mohli zemřít, aniž by zanechali potomstvo. 

Obvyklé míry středoasijských ovčáků, přiměřeně odlišné od průměru, se udržují výběrem – přírodním nebo umělým. Větší psi mají určitou výhodu při psích veselkách. Také pastevci si pro sebe nechávají větší a aktivnější štěňata. Dále pak, při pasení stád, jejich ochraně od vlků, pokračuje přirozený a umělý výběr na základě odolnosti a pohyblivosti, kde těžší psi prohrávají. Takovýto výběr, který vylučuje nejmenší a největší jedince, pomáhá udržet  velikost v populaci psů v daných rozmezích, se nazývá stabilizující. 

V kulturním chovu je hlavním faktorem, který určuje velikost psů, móda. Je to móda, která, přinejmenším v této době, požaduje zvětšování velikosi rozměrů psů, konrétně jejich výšky, váhy a obvodu zápěsti. Takový umělý výběr se nazývá zaměřený. Na zvětšení rozměrů psů a na srovnávání rozměrů fen a psů je zaměřen návrh standardu SAO z 23.5.2003 Jestli tento standard bude potvrzený FCI a  z „návrhu standardu“ se stane platný „standard“, nebude to ku prospěchu plemeni (pozn. překladatele – tento standard má platnost od 13.10.2010). 

Pastevecké psy, mírně řečeno, nepřikrmují. Udržují se na krajně chudé, nízkokalorické stravě. Takovému krmení se přizpůsobili v průběhu tisíciletí. Vše snědené se téměř stoprocentně stráví. Dva moji aziaté, kteří byli jako štěně přivezeni z Turkmenistánu od stáda, během dne oba dohromady snědí o trochu víc než jeden německý ovčák a o trochu méně než východoevropský ovčák (pozn.překladatele – ruské nár. plemeno, zjednodušeně větší a mohutnější NO). Při tom jsem musel dávat pozor, aby fena neztloustla.

Při kulturním chovu SAO se nerespektuje jejich původní schopnost, téměř zcela využít potravu, mnohem efektivněji než psi jiných plemen. Štěňata a dospělí psi jsou prostě překrmováni. O případech používání anabolik ani nemluvím. Na výstavách rozhodčí oceňují větší a těžší psy. Není divu, že část SAO je silně překrmená. V první řadě se to týká fen. Výsledkem je, že průměrné míry psů se rok od roku zvětšují,  a feny se stále více podobají psům.

K čemu to povede? Jaké nebezpečí je spojeno se zvětšování rozměrů SAO?

Čím větší plemeno, tím častěji se u něho objevuje dysplazie kyčelních (DKK) a loketních kloubů. Geneticky má DKK polygenní charakter, vyznačuje se vzájemným působením několika jednotlivých genů stejného typu, které mají podobný vliv na rozvoj jednoho a téhož znaku, v tomto případě dysplazie. Pokud se tyto geny sejdou, zesilují projevení znaku. Fenotypicky se DKK rozvíjí  působením vnějších podmínek. V první řadě objemem a kalorickou vydatností stravy v období růstu štěňěte. Změny v potravě, které vedou ke zpomalení růstu a omezení váhy, nepomohou vymítit genetickou příčinu onemocnění. Ony jen prostě omezují projevení DKK.  Při vzniku DKK hrají roli i další faktory – rychlost růstu a formování psa, exteriér,  nevyváženost pohlavních a růstových hormonů. (Malcolm B.Willis: Genetika psů; 2000).

Nikdo nezkoumal DKK u původních SAO. Za čtyřicet let práce v Turkmenistánu jsem nebyl nucen zaznamenat vnější projevy dysplazie u pasteveckých psů. Jakési množství genů, určujících DKK,  se u některých z nich pravděpodobně vyskytuje, ale střídmost potravy nenapomáhá jejich projevení. A pokud se DKK u jednotlivců projeví, jsou přirozenou selekcí odklizeni. 

Využijeme pro chovatele SAO velmi zajímavý materiál o DKK, přetištěný z evropských kynologických časopisů „Le doberman“ a „Der Hund“, je uveden v časopisu „Říše zvířat: psi“ (číslo 1 (7), Kyjev, 2002).Tempo zvyšování výskytu dysplazie v populaci je velmi vysoké.
Křížení laboratorních psů ukázalo, že -
zdravý pes x zdravý pes - 76% zdravých zvířat a 24% s dysplazií,
zdravý x dysplastický pes - 50% zdravých zvířat a 50% s dysplazií,
dysplatický x dysplastický pes – 7% zdravých zvířat a 93% s dysplazií.
Podobná čísla uvádějí i další autoři.

Komise FCI pro dysplazii schválila stupnici DKK  od I- bez dysplazie do V – těžká dysplazie. Pokud je výsledek levé a pravé nohy rozdílný, tak hodnocení je podle výsledku horší nohy. 

Čtvrtina a třetina SAO na současných výstavách má na první pohled viditelné nedostatky v pohybu: kulhání, skákavá nebo klátivá chůze, vázaný pohyb. Takovéto symptomy se projevují už v mladších věkových skupinách. Domnívám se, že ve většině případů jsou tyto nedostatky dané dysplazií. Samozřejmě, přítomnost takových symptomů, ostatně stejně jako i jejich absence, nemůže zaručit přesnou diagnozu. Proto je nutné rtg vyšetření, které se většinou nedělá dříve než v roce, častěji až po roce a půl. 

Velkou pozornost dysplazii autor nevěnuje náhodou. Z besed s řadou chovatelů a příznivců bylo jasné, že jen málokteří z obdivovatelů SAO si dokážou představit rychlost, se kterou se DKK šíří v populaci kulturního chovu plemene a celou nebezpečnost tohoto procesu. Domnívám se, že dříve nebo později, bude FCI donuceno nepustit na své výstavy SAO a další velké psy, bez potvrzení o zdravých kyčelních kloubech. Vytvořit systém certifikovaných laboratoří a experimentů je obtížné a drahé. Až k tomu dojde, tak se  k dalšímu chovu bude hodit maximálně 20% populace SAO. Výsledkem toho bude výrazné snížení popularity plemene, které je v součastnosti nejoblíbenějším v zemi. 

Zvlášť stojí za zmínku problém zvětšování rozměrů fen. Pro SAO je typický pohlavní dimorfismus. Přesněji, to tak bylo do nedávna. Při posuzování psů se „fenčí“ typ zcela správně řadí k vadám. „Samčí“ typ u fen je vítaný prakticky u většiny rozhodčích. Mimochodem, tomu nebrání jak platný standard plemene, tak ani návrh standardu z 23.5.2003. Občas na výstavách zdáli nejde poznat, jestli jsou v kruhu psi nebo feny. 

Nikdo nezkoumal vliv „mužského“ vzhledu fen SAO na jejich hormony. Pokud tento vliv existuje, tak je pak pochopitelný výskyt výhřezu dělohy (vaginální prolaps) během hárání, který je vyvolaný hyperestrenismem (pozn.překladatele: hyperestrinismus = nadbytek estrogenů). 

A na závěr -  odvěké ruské otázky. Kdo za to může? Co dělat? 

Mohou za to všichni množitelé SAO. U Národního klubu pro plemeno schází (a vždy scházela) strategie vytváření  vlastního plemene SAO. Strategií v tomto případě míníme dlouhodobý plán formování a udržování plemene ve stanovených hranicích. Přitom je nezbytné, uchovat právě ty povahové a jiné kvality (například téměř stoprocentní strávení potravy), které jsou žádoucí v nových životních podmínkách.

Klub se nerozhodl, jaké plemeno (nebo kolik a jakých plemen) je potřeba: výstavní, hlídací, bojové („vlkodav“) a jaká velikost by měla být u každého z nich.
Roli velmi velkého, výbojného strážce obsadil kulturní kavkazský ovčáke. Pro SAO se hodí role chytrého, pohyblivého a silného hlídače střední ( z pohledu rozměrů aziatů) velikosti. „Vlkodavi“ jsou také obyčejně střední velikosti. Vítězství na turnajích nezískává ten největší a nejtěžší pes, ale ten, který má lepší taktiku boje, je šikovnější a vytrvalejší. Zvětšování rozměru  se hodí pouze pro výstavní psy a také pro jejich majitele, kteří si vlastní komplexy kompenzují rozměry svého psa. Ostatně, mnohým k tomuto cíli slouží i agresivnost jejich „vlkodavů“. 

Co navrhujeme udělat, aby se rozměry SAO udržely v rozumných hranicích, a v souladu s tím, se nadměrně nešířilo DKK.
Do standardu SAO zanést následující body:
- velikost plemene je nutno vymezit nejen zavedením dolní hranice, ale i vrchní (kohoutkovou výšku pro psy připustit v rozmezí 65-80 cm, při ideálu 68-76 cm)
- pokud u psů není rtg vyšetření na DKK, tak ty anomálie pohybu, které mohou být symptomy DKK, by měly být vadou nebo nedostatkem (v závislosti na míře jejich vyjádření)
- přílišná tloušťka by měla být nedostatkem. 

Doporučit RKF (Ruské kynologické unii; problém DKK se, kromě SAO, týká řady dalších plemen) vypracovat program boje s dysplazii, podobně jako je v některých evropských zemích. Napomáhat zorganizování certifikovaných pracovišť a vyhodnocovatelů. Činnost v této oblasti je nutné provádět ve spolupráci s Mezinárodní asociací praktických veterinárních lékařů.D

Doporučit výboru Národního klubu pro plemeno SAO:
-Na speciálních výstavách provádět biometrická měření všech vystavených psů.
-na speciálních výstavách testovat psy na schopnost skoku přes bariéru bez rozběhu. Pro psy výška 2 m, pro feny 1,80 m (podle návrhu N.A.Vlasenka).
-Vypracovat, a majitelům SAO doporučovat, dietu s omezeným množstvím kalorii, která odpovídá biologickým specifikům plemen. Zvláštní pozornost věnovat jídelníčku rostoucích zvířat.
-Doporučit chovatelům vyloučit z chovu psy s DKK, potvrzenou rtg vyšetřením. A pokud vyšetření není provedeno, tak ty, kteří vykazují symptomy DKK. 

Hlavní princip Guinnessovy knihy rekordů  – extrémy, se nehodí k chovu a posuzování SAO. My potřebujeme velké množství dobrých psů, včetně šampionů, a ne rekordmany v růstu a váze.